Aikido

Tvůrcem a zakladatelem Aikido je Morihei Ueshiba.

( * 14.12.1883 - + 26.4.1969 )

Aikidó je jedním z nejmladších bojových umění, vytvořených Morihei Ueshibou kolem roku 1925, při čemž vycházel z původních japonský bojových umění aikidžicu, kendžucu a dalších.

Idea Aikidó je využití síly ki v harmonii ai - čili je technikou založenou na využití síly, energie a reakce útočníka, čímž se odlišuje od ostatních bojových umění (např. karate, judo, teakwondo, jiu-jitsu, krav-maga apod.) Ve své podstatě je Aikidó neútočné bojové umění, avšak svou povahu velmi účinné a to i proti ozbrojeným útočníkům.

Cvičením Aikidó se nejen naučíte sebeobraně - bez zbraní i se zbraněmi, ale má velmi příznivý vliv na rozvoj po stránce jak fyzické, tak psychické kondice. Je vhodné pro všechny věkové kategorie - od 6 do 99 let (klidně i dál).

Aikidó jako samostatné bojové umění bylo vyvinuto teprve na přelomu minulého století mistrem Morihei Uešibou, který vycházel z Aikidžucu. Toto umění lze popsat jako techniku (džutsu) koordinovaného, spojeného, harmonizovaného či koncentrovaného (ai) vědomí, duše či ducha (ki).

Techniky Aikidó jsou ve své strategické dimenzi založeny na reflexivním konceptu aiki, to jest, na totální koordinaci obráncovy reakce na vedený útok. V Uešibově metodě však nejde jen o koordinaci ve strategickém smyslu, koordinace není nazírána jen jako prostředek získání jednoho, čili omezeného, cíle, inteligentním použitím přírodních a anatomických zákonů, protože to by omezilo hodnotu a význam principu a technik na problém samotného boje. Takovéhoto omezeného cíle lze samozřejmě dosáhnout snadno a rychle užitím technik džu a wa, nebo agresivní technikou starých jednostraných technik přímého útoku, nezabývajících se do větší hloubky soupeřovou strategií (go).

Uešiba dále toužil vyvinout integrovanou lidskou osobnost, plně vyváženou, v neustálém stavu harmonie, adoptoval staré techniky aiki, se snahou vymyslet pružné nástroje, za jejichž pomoci by jeho cíle šlo uskutečnit. Jeho vysněný typ harmonie je velice těžké získat. Techniky džucu, vymyšlené pro boj, byly úmyslně omezeny právě kůli jejich specializaci. (Mistr Kano musel čelit stejnému problému, který vyřešil modifikací Džudžucu technik a jejich přesunutí z dimenze Džudžucu do dimenze Džúdó.) Uešiba v souladu s komplexnějším pojetím principu aiki rovněž modifikoval staré džucu a vytvořil novou metodu, již nazval Aikidó.

Po smrti zakladatele pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kisshomaru Ueshiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele Moriteru Ueshiba. Linie či styl reprezentovaný do současnosti rodinou Uešiba je označován jako aikikai, přímí žáci zakladatele (ó-sensei) ovšem někdy zakládají vlastní styly a školy (Tomiki Aikido, Iwama-Ryu, Ki-Aikido, Yoshinkan atd.). Centrálním dodžo v rámci linie aikikai je Honbu dódžó (Hombu dojo) v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba. První evropskou zemí odkud se aikido začalo dále šířit po starém kontinentu byla francie. V počátcích většinou aikidistické oddíly vznikaly při judistických oddílech. První generace evropských aikidistů z 60. a 70. let měla většinou za sebou judistickou či karatistickou minulost. Mnozí vrcholoví judisté a karatisté se po skončení své sportovní kariéry věnují aikidu, jako blízké nesoutěžní formě bojového umění které je založeno na podobných principech a při tom nevyžaduje příliš velké svalové vypětí.

Jako podklad pro tento text sloužily texty z časopisu Aikido vydávaného Aikido Kenkyukai Praha, především pak články PhDr. Ivana Fojtíka, CSc.